Ranní světlo pomalu pronikalo skrz žaluzie a vrhalo svůj měkký úsudek na tvář už tak vyprázdněnou nočním bděním – peněženka otevřená, mapy rudé, tiché zhroucení snů ozvěna hlasitější než hrom. Díval jsem se, jak padají – mé mince, mé žetony, ty malé pokřtěné naděje, které jsem choval jako sirotek – sledoval jsem, jak padají ne s výkřikem, ale s tichem, které trhalo morek od kostí. Nebyly to jen peníze, ne. Bylo to přesvědčení, strašlivé přesvědčení, že tentokrát to může být jiné, že jsme možná utekli stínu medvěda a postavili něco, co může obstát. A přesto tu byla, ruina, rozprostřená nahá v účetní knize jako mrtví zanechaní na slunci – ETH vykuchaná, SOL se vláčela prachem jako raněný pes, dokonce i DOGE, hloupý jako vždycky, kňučel naposledy. Seděl jsem tam, nehybně, v místnosti byla cítit vůně spálené kávy a zatuchlá lítost, svědek pomalého násilí trhů a lidí, marnosti víry převlečené do digitálního masa. Nebyla to jen havárie. Bylo to zúčtování. A nejsmutnější na tom je, že jsem dnes ráno aplikaci znovu otevřel – jen abych se podíval.