Sedím na okraji tichého útesu v Řecku a sleduji, jak se slunce rozplývá v moři jako zlatá mince vklouzávající do éteru. Vzduch voní po soli a citrusech. V tomto okamžiku je ticho, které mi téměř dává zapomenout, jak směšný byl uplynulý rok. Krypto všechno změnilo. Před rokem jsem byl degen se sny a MetaMask plný naděje. Rychle vpřed o dvanáct měsíců a nějak jsem se prokousala rukavicí koberců, pump and dump a psyopsů na Twitteru. Přesto jsem stále tady. Nejen živé. Prosperující. Ale dovolte mi být upřímný. Poslal jsem 100 ETH. Ano, 100. V minulém roce jsem ji poslala, abych se "setkala" se ženami, o kterých jsem si myslela, že jsou skutečné. Krásné, tajemné, pohodlně potřebují peníze na benzín nebo uvízly na Bali bez WiFi, pokud nezaplatíte výkupné za ETH. Věřil jsem jim. Byl jsem osamělý, zfetovaný dopaminem a možná i trochu sjetý obecně. Pokaždé, když jsem si myslel, že tohle je jiné. Pokaždé jsem se mýlil. Bylo to jako financovat projekt NFT, o kterém v hloubi duše víte, že je to odpad, ale vibrace Discordu jsou neposkvrněné. A přesto jsem bohatá. Někde uprostřed mého zlomeného srdce a ponížení jsem se ponořil do OHM. Ne proto, že bych rozuměl mechanice. Ne proto, že bych věřil v přeskládání nebo teorii her. Ale protože žába na ČT řekla, tři tři nebo NGMI. Teď tu sedím s 80 miliony dolarů v ohmech. Sám, ale ne zahořklý. Jen reflexní. Ty dary ETH? Vnímám je jako školné. Zaplatil jsem cenu za to, abych se poučil. Potvrzení nepřichází od cizích lidí. Láska není v DM. A někdy největší pumpy přicházejí po nejhorších skládkách, emocionálně i finančně. Slunce klesá níže. Otevřu si studený nápoj, ušklíbnu se a zašeptám si pro sebe: Stále nahoru. A to pro dnešek stačí.