【Třicátá pátá kapitola · Zpětné zrcátko】   Poprvé jsem jel vyzvednout starého Zhoua. V sobotu odpoledne. Přišel jsem o půl hodiny dřív pod jeho dům. Seděl jsem v autě a čekal. Dlaně jsem měl celé zpocené. Na volantu zůstaly dva mokré otisky rukou. ——— Říkal jsem si. Jsem tu jen jako řidič. Není to nic velkého. ——— Čekal jsem přes dvacet minut. Starý Zhou přišel dolů. Měl na sobě tmavě modrou bundu. V ruce držel mobil. Instinktivně jsem chtěl vystoupit a otevřít mu dveře. Ruce jsem už zvedl. Ale zase je položil zpátky. ——— On si sám otevřel zadní dveře. Sedl si dovnitř. "Jedeme." "Dobře." Nastartoval jsem auto. ——— Cestou jsme moc nemluvili. On vzadu telefonoval. Jednal o byznysu. Hlas měl tichý. Ale každé slovo bylo jasně slyšet. "Ta zásilka musí dorazit do konce měsíce." "Cena ještě o dva procenta dolů." "Nedá se? Jděte jinam." ——— Podíval jsem se na něj do zpětného zrcátka. Rychle jsem ale odvrátil zrak. Jako bych něco ukradl. Volant jsem držel pevně. Klouby mi zbělely. ——— Dřív jsme byli na stejné úrovni. Společně jsme pili. Společně kecali. Teď je on šéf. Já řidič. Ten propastný rozdíl. Je stokrát horší než vozit cizí lidi přes aplikaci. ——— Večer byl oběd. On vzal klienty na jídlo. Restaurace byla taková soukromá kuchyně. Před vchodem žádná značka. V hloubce uličky. Dvě dřevěné dveře. Když je otevřel, byl tam dvorek. ——— Zaparkoval jsem auto před restaurací. Když vystupoval, řekl— "Pojď se mnou na jídlo." Zůstal jsem zaražený

【Třicátá čtvrtá kapitola · Telefon od starého Zhoua】 Uběhly tři dny. Starý Zhou mi zavolal. "Máš o víkendu čas?" "Co se děje?" "Poslední dobou mám hodně společenských akcí. Musím pít alkohol." "Jestli máš čas, přijď mi pomoct řídit auto." "Ber to jako laskavost, volat řidiče je moc komplikované." "Nebudu tě nechávat pomáhat zadarmo, pět set za den. Taková malá pozornost." ——— Držel jsem telefon. Neřekl jsem nic. Pět set za den. Když jezdím s Didi celý večer, vydělám něco přes sto. Řídit pro něj celý den, pět set. ——— Ale on řekl "pomoc". Ne "najímám tě jako řidiče". Řekl "pomoc". Zachoval mi tvář. ——— Hned jsem nesouhlasil. "Rozmyslím si to." "Dobře, není spěch." Zavěsil. ——— S Didi vozím cizí lidi. Nikdo nikoho nezná. Když vystoupí, je to pryč. Ale řídit pro starého Zhoua je jiné. On mě zná. Ví, jaký jsem býval. Dřív jsme seděli u stolu a pili. Naléval jsem mu. On mi podával jídlo. Teď sedí vzadu. Já držím volant. On telefonuje a řeší byznys. Poslouchám, nedovolím si mluvit. Okamžitě se změní role. ——— Nemůžu to přijmout. Opravdu nemůžu. Tvář. Jasně, že nemá žádnou hodnotu. Ale když nemám nic jiného. Je to jediné, co mi zbylo. ——— Ale pět set za den. Nemůžu to odmítnout. A navíc on

【Třicátá třetí kapitola · Náhodné setkání se starým Zhou】   Jezdím na Didi skoro měsíc. Vydělal jsem méně než dva tisíce juanů. Ani to nestačí na zaplacení úroků. ——— Jednoho večera. Přijal jsem jízdu. Z přední části restaurace do jednoho sídliště na jihu města. Bylo něco po deváté večer. Před restaurací stálo hodně aut. Někteří lidé byli opilí a zvraceli u silnice. Přiblížil jsem auto blíž. Nezastavil jsem motor. Čekal jsem, až vyjde pasažér. ——— Pasažér rovnou otevřel dveře a nastoupil. Cítil jsem slabý zápach alkoholu. Pil, ale nebyl opilý. Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Starý Zhou! Byl to můj bývalý přítel. Dělal v obchodu se stavebním materiálem. Měl trochu peněz. Párkrát jsme spolu pili. Jednou uspořádal setkání, na které jsem šel. Ta večeře stála přes tři tisíce. On platil. Tehdy jsem ještě byl někdo. ——— Chvíli zůstal zaražený. Jasně mě poznal. "Co tady děláš?" I když byl opilý, oči měl stále bystré. Odpověděl jsem nejasně. "Jezdím na Didi." "Proč jsi začal jezdit na Didi?" Neodpověděl jsem. Držel jsem volant a díval se před sebe. ——— Nastalo ticho na dvě sekundy. Zdálo se, že něco pochopil. "Kam jedeš?" "Na jih města. Jade Bay." Řekl název sídliště. Rozhodl jsem se jízdu přijmout. Vlastně jsem mohl odmítnout. Ale člověk, který má dluh přes milion, nemůže odmítnout žádnou práci. ——— Cestou jsme moc nemluvili. On telefonoval na zadním sedadle. Naslouchal jsem, ale bál jsem se slyšet něco, co bych neměl. Podíval jsem se na něj skrz zpětné zrcátko. Vlasy měl mnohem bělejší než před čtyřmi lety, kdy jsem ho viděl naposledy.

【Třicátá druhá kapitola · Dva rozdělené životy】   V té době jsem si netroufal vzít si nemocenskou. Nebyl jsem schopen přijít pozdě. Nechtěl jsem, aby si kdokoli všiml, že něco není v pořádku. Protože jakmile bych povolil, celý můj život, dokonce i rodina, by se rozpadly. ——— Den byl těžší než noc. V noci jsem byl sám. Mohl jsem se zhroutit. Mohl jsem tajně plakat. Ale přes den jsem byl obklopen lidmi. Musel jsem hrát. Hrát normálního člověka. Po čase jsem už ani nevěděl, co je skutečné. ——— Abych splatil dluhy, snažil jsem se vydělávat přivýdělky různými způsoby. Po práci jsem jezdil s Didi. O víkendech jsem jezdil jako spolujezdec. Kdykoliv jsem měl čas, jezdil jsem. Ale náklady na palivo a opotřebení auta byly vysoké. Po nějaké době jsem si spočítal, že jsem si vydělal jen těžce vydělané peníze. Celkem něco přes tisíc. Přes tisíc. Dlužím přes milion, a po půl měsíci tvrdé práce jsem vydělal jen něco přes tisíc! Jak to popsat — není to zoufalství, je to absurdní. Jako kdybych se snažil nabírat mořskou vodu lžící, snažil jsem se každý den, ale hladina moře se ani nehnula. ——— Po noční jízdě jsem se vrátil domů, seděl v autě dole a nešel nahoru, otevřel jsem OKX a podíval se na trh. Znovu ztráta. ——— Jezdil jsem s Didi a zároveň obchodoval. Vložil jsem všech 2000 juanů, které jsem dokázal sehnat, do obchodování. Jakmile jsem měl nějaké peníze navíc, okamžitě jsem je vložil na burzu. Protože dokud jsem obchodoval, i kdyby částka byla malá, stále jsem měl naději na obrat. ——— Můj život byl rozdělen na dvě poloviny, jedna polovina zoufale vydělávala malé peníze, druhá polovina šíleně ztrácela velké peníze. A tyto dvě poloviny se nikdy nesetkaly. Já

【Třicátá první kapitola · Denní strach】   Běhání za Didi není to nejtěžší. Nejtěžší je den. Během dne musím do práce. Musím na schůzky. Musím před počítačem upravovat plány. Musím předstírat, že je všechno v pořádku. Telefon leží na stole. Displej dolů. Každé zavibrování je jako nůž. Bojím se neznámých čísel. Bojím se toho chladného hlasu. Bojím se "Prosím, jste to vy?". ——— Během schůzek je to ještě horší. Vedoucí mluví nahoře. Já poslouchám dole. Ani jedno slovo mi nevstupuje do hlavy. Nechci si nic pamatovat. V hlavě mám jen čísla. Kolik musím dnes splatit. Kolik je splatné zítra. Kolik mohu vydělat na této otevřené pozici. Telefon v kapse zavibroval. Můj tep okamžitě vystřelí na sto dvacet. Bojím se, že jsem zapomněl nějakou splátku. Nebo že přišla výzva k nucenému uzavření pozice. Vytáhnu telefon a podívám se. Naštěstí jen spamová zpráva. ——— Oběd. Kolegové mluví o fondech a akciích. "Nedávno to pěkně rostlo." Smutně přikývnu. V hlavě mi okamžitě naskočí, že dlužím přes milion. Ani hůlky nedokážu pevně držet. ——— Tyto denní strachy nepřicházejí náhle. Pomalu pronikají do mého každodenního života. Jako voda pomalu prosakuje zdí. Nevidím to. Ale zeď plesniví. 【Pokračování příště】Další kapitola · Dva životy v polovině #美日确认联合购汇 #韩股重挫5%，存储多空信号对峙 #交易之声：你的经验值得被听到 $SNDK $BEAT $MU  

【Třicátá kapitola · První jízda】 První jízda je tady. Z bytového komplexu na autobusové nádraží. 10 juanů. Prst visí nad tlačítkem „Přijmout jízdu“. Zastavil jsem asi na tři sekundy. Zhluboka jsem se nadechl. Kliknul jsem. ——— Nastartoval jsem auto. Vyrazil ke vchodu do komplexu. Na silnici bylo hodně aut. Jel jsem velmi pomalu. Mnohem pomaleji než obvykle. Bál jsem se narazit na auto kolegy. Bál jsem se narazit na šéfa. Bál jsem se, že někdo uvidí z vedlejšího okna auta dovnitř — jak to, že jezdíš pro Didi. ——— Dorazil jsem ke vchodu do komplexu. Mladá dívka. Trochu přes dvacet. S batůžkem na zádech. S nasazenými sluchátky. Nastoupila a řekla: „Konec čísla XX, děkuji, šofére.“ Podíval jsem se na ni do zpětného zrcátka. Dívala se do telefonu. Neohlédla se na mě. Ulevilo se mi. ——— Desetiminutová jízda. Neřekli jsme ani slovo. Jen hlas navigace. „Dosaženo cíle.“ Vystoupila. Při zavírání dveří ještě jednou poděkovala. Já jsem jen přikývl. ——— Po odečtení provize platformy mi zbylo 8 juanů. Zůstal jsem chvíli zaražený. Zaparkoval jsem na kraji silnice. Nepohnul jsem se. Dřív jsem dělal jednu smlouvu. Pákový efekt 50x. Pohyb za pár minut znamenal tisíce juanů. Za mrknutí oka. Teď. 8 juanů. Deset minut. Jedna jízda. ——— Stiskl jsem volant. Ruce se mi trochu třásly. Ne proto, že 8 juanů je málo. Ale protože těch 8 juanů jsem vydělal prací. Čistě. Bez svícnů. Bez páky. Bez nuceného uzavření pozice. Bez nočních upozornění ve tři ráno. Prostě poctivě. Odvezl jsem člověka z bodu A do bodu B. Vzal jsem 8 juanů. ——— Té noci jsem jel čtyři malé

【Dvacátá devátá kapitola · Myšlenka jezdit pro Didi】Po krachu na trhu.Zklidnil jsem se asi na týden.Ten týden jsem ani jednou neotevřel OKX.Ne že bych nechtěl.Ale na účtu mi zbylo jen 37 U.Což je v přepočtu něco přes dvě stě juanů.Ani na poplatky to nestačí.Každý den chodím včas do práce.Po práci jdu domů.Jím.Spím.Byly tam dva tři dny, kdy jsem si dokonce říkal —Možná to tak nechám.Nebudu se tím zabývat.Budu pořádně pracovat.Pomalu splácet.Plat je osm tisíc.Šetřit.Nejprve splatit online půjčky.Postupně šetřit na bankovní půjčky.I když pomalu.Ale aspoň je naděje.———Čtvrtý den odpoledne.Přišel telefonát od inkasní agentury.Z Meituanu."Pane, váš účet je po splatnosti.Pokud nezaplatíte do zítřka, budeme kontaktovat vaše nouzové kontakty."Hlas byl klidný, jako kdyby četl z papíru.Ty dva tři dny klidu byly pryč.———Každý měsíc v termínu splátek.Bankovní úroky.Online půjčky včetně jistiny a úroků.Měsíční splátky za auto od finanční společnosti.To všechno dohromady je skoro dvacet tisíc.Plat je osm tisíc.Je to daleko od vyrovnaného rozpočtu.Jak to spočítám, vždycky jsem v mínusu.———Ten večer.Ležel jsem v posteli.Na mobilu jsem hledal —"Jak vydělat peníze po práci?""Doporučení vedlejších příjmů pro běžné lidi.""Jak se dostat z dluhů."Vyšlo mi spousta odpovědí.Stánkový prodej.Tvorba obsahu na sociálních sítích.Brát soukromé zakázky.Jezdit jako řidič na zavolání.Jezdit pro Didi.Jezdit pro Didi?!V srdci mi to zablikalo.———Spouštěčem byla jedna zpráva na sociálních sítích.Od spolužáka ze střední školy.Screenshot.Příjmy řidiče Didi."Dnes jsem jezdil 12 hodin"

【Kapitola dvacet osm · Chodba v nemocnici】   Třetí den po ztrátě 180 000. Moje máma byla hospitalizována. ——— Záloha na hospitalizaci je 20 000. Stál jsem před okénkem nemocniční pokladny. Za mnou stálo sedm lidí. Pokladní měla nasazenou roušku. "Záloha 20 000. Platíte kartou nebo skenujete QR kód?" Otevřel jsem ústa. Neřekl jsem nic. Celých 180 000 jsem vložil do OKX. Zbylo mi jen 37 U. Na bankovních kartách dohromady méně než tři tisíce. "Můžete to udělat rychleji?" někdo za mnou popohnal. Otočil jsem se trochu stranou. Nechal je jít přede mě. ——— Pokladní za okénkem se na mě podívala. Počkám, až ten člověk za mnou dokončí. Udělal jsem krok vpřed. "Skenuji." hlas jsem měl velmi tichý. Vytáhl jsem telefon. Otevřel jsem platební kód Huabei. Ruka se mi třásla. Čtečka zazněla pípnutím. Na obrazovce vyskočilo: Nedostatečný zůstatek. Pokladní se na mě podívala. Nic neřekla. Lidé za mnou opět popohnali. ——— Cítil jsem, jak se mi tvář červená hanbou. Rychle jsem ustoupil stranou. Opřel jsem se o zeď. Přemýšlel jsem asi deset minut. Nakonec jsem vytáhl telefon. Procházel jsem kontakty. Našel jsem sestru. Vytočil jsem číslo. "Haló?" "Sestro. Máma je v nemocnici. Nemáme dost zálohy." Chvíli mlčela. "Kolik?" "20 000." "Na kterou kartu mám poslat?" Řekl jsem jí číslo karty. Za tři minuty přišla SMS o připsání peněz. "Nejdřív se postarej o mámu." řekla klidným hlasem. Souhlasil jsem. Zavěsil jsem. ——— Znovu jsem šel k okénku. Skenoval jsem QR kód. Píp. "Platba úspěšná." Pokladní mi podala účtenku. Vzal jsem ji, složil a vložil do kapsy

【Dvacátá sedmá kapitola · Pozice za 170 000】   Odpoledne ve tři hodiny, kdy dorazilo 180 000. Seděl jsem v autě. Parkoviště. Podzemní patro -1. Motor běžel. Zvuk výfuku duněl v prázdném betonovém prostoru. Otevřel jsem bankovní aplikaci v telefonu. Nejprve jsem splatil tento měsíc online půjčku. 12 480. Z těch 180 000 jsem si nejdřív odečetl tuto částku. Zbytek je to, s čím mohu volně nakládat. Zbývá 167 000. Díval jsem se na toto číslo dlouho. To je všechno. Je to moje poslední náboje. ——— Otevřel jsem OKX. Přepočítal podle kurzu. 167 000 odpovídá přibližně 24 635 USDT. Vše převedeno na kontraktní účet. Ani korunu jsem nenechal. Když se objevila stránka převodu, zíral jsem na slovo "Potvrdit". Prst visel nad obrazovkou. Zastavil jsem asi na pět sekund. Pět sekund. Stačilo to na sto důvodů, proč nepřevádět. Ale prst stejně stiskl tlačítko. Obrazovka se na okamžik změnila. Zůstatek: 24 635 USDT. ——— Otevřel jsem BTC perpetual kontrakt. Denní graf. Kolem 62 000 je podpůrná úroveň. Při předchozích dvou poklesech sem cena vždy odrazila. Dvojité dno. Z technického hlediska nákupní signál. Pákový efekt 50x. Režim celé pozice. Otevřel jsem long. Celou pozici. Likvidační cena je nad 59 600. To znamená, že pokud BTC klesne o 4 %, celých těchto 167 000 bude ztraceno. 4 % je v kryptosvětě běžný pohyb během jedné 15minutové svíčky. ——— Za tři dny BTC vzrostl. Zisk na papíře přes 50 000. Padesát tisíc za tři dny. Za šest měsíců v práci jsem nevydělal tolik

【Kapitola dvacet šest · Půjčit 180 000, vrátit 230 000 až 240 000】   Dorazil jsem do finanční společnosti. Stále tam byla ta mladá dívka z včerejška. "Brácho, posaď se. Smlouvu jsem připravila, podívej se na ni." Podala mi hromádku papírů. Dvacet až třicet stran. Prolistoval jsem je. Podmínky byly hustě napsané. Něco jako "strana A", "strana B", "pokuta za porušení smlouvy", "úrok z prodlení". Písmo bylo moc malé. Bolí mě z toho oči. "Brácho, neboj, tohle jsou standardní smlouvy. Mnoho klientů je už podepsalo." Podala mi pero. Černé. Čepička byla ošoupaná. Nevím, kolik lidí už tím perem psalo. Nevím, kolik lidí po podepsání šlo stejnou cestou jako já. ——— Když jsem chtěl začít psát, najednou řekla — "Jo, brácho, skoro jsem ti zapomněla říct. Máme tu poplatek za GPS, 2000." Pero jsem zastavil nad papírem. "Poplatek za GPS?" "Jo, u půjček na auto musí být GPS. 2000, strhne se to z půjčky." "Proč jsi to včera neřekla?" "To je v dodatku ke smlouvě, podívej se na stranu 14." Prolistoval jsem na stranu 14. Opravdu tam byl malý řádek textu. ——— Ještě jsem to nedočetl, když řekla — "Je tu ještě servisní poplatek, 3 % z částky, tedy 6000. To je poplatek za zpracování." "Včera jsi říkala, že úrok je 12 % a tím to končí, ne?" "Brácho, 12 % je úrok. Servisní poplatek je něco jiného. Úrok je úrok, servisní poplatek je poplatek za služby, to jsou dva různé pojmy." Díval jsem se na ni. Ona se na mě nedívala. Prohlížela smlouvu. ——— "Pojištění