Publikovat

Ve skutečnosti nemám příliš silnou morální kritiku ohledně cen nevěst, manželských domů nebo svatebních aut. Jsou spíše produktem určité éry nebo fáze sociálního vývoje. Nicméně jakýkoli zvyk, jakmile se změní z "vzájemného souhlasu" na "když to nedáš, nemůžeš se vzít", a pak z upřímnosti na hru na majetek mezi dvěma rodinami, často skutečně nesou cenu dva mladí lidé, kteří se chystají žít spolu. Japonsko zažilo podobné změny. V období rychlého ekonomického růstu a bublinové ekonomiky kladly japonské svatby důraz na velkolepost. Náklady na svatby, věna, zásnuby, bydlení a spotřebiče byly značné a požadavky na manželské podmínky mezi rodinami byly mnohem složitější než dnes. Ale po prasknutí bubliny ekonomika zažívá dlouhodobě nízký růst a očekávání mladých lidí ohledně příjmů, pohled na spotřebu i vztah se všechny změnily. Mnoho věcí, o kterých se dříve myslelo, že by "manželství mělo mít", je pomalu realitou přeceněno. V dnešní době je vzácné slyšet japonské rodiče, že by "musíte nejprve vlastnit dům, auto a dát určitou částku jako dar" považovat za přísný požadavek pro svatbu svých dětí. Pokud máš schopnosti, dělej to lépe; pokud máš průměrné schopnosti, drž to jednoduché. Pokud si nemůžeš dovolit dům, pronajmi si ho; pokud nepotřebuješ auto, nekupuj ho; a rozplánuj si svatbu podle svých možností. Ve srovnání s tím, že si obě rodiny vzájemně poskytují podmínky, jde spíše o příjem mladého páru, práci, životní plány a o to, zda zvládnou přežít po svatbě. To je přirozenější stav manželství poté, co společnost postupně dozrává.